V období kolem 1. světové války se stále více začínaly ve výzbroji armád a
policejních sborů objevovat samonabíjecí pistole, které postupně nahrazovaly
doposud dominující revolvery. Tento trend se nevyhnul ani Sovětskému
svazu a brzy po skončení občanské války byl dán podnět pro zkonstruování a
předložení vzorků samonabíjecích pistolí, které by nahradily doposud používaný
spolehlivý, přesný, ale již zastarávající revolver Nagant 1895. Na výzvu
reagovalo několik konstruktérů a jejich pistole byly porovnávány se zahraničními pistolemi.
Se svojí konstrukcí se přihlásil i Fjodor Vasiljevič Tokarev, ale jeho první
konstrukce nebyla příliš úspěšná. Hlavním pozitivem dosavadního vývoje bylo,
že úpravou náboje 7,63 Mauser vznikl náboj 7,62 x 25, který je mnohem
známější jako 7,62 Tokarev. První neúspěch F. V. Tokareva neodradil a
po důkladném studiu zahraničních konstrukcí a na základě svých znalostí
zbraní dospěl v roce 1930 k prototypu pistole známé později pod označením TT 30.
U pistole použil jednoduchý a spolehlivý Browningův princip uzamčení s
nuceným poklesem hlavně a velmi zdařile vyřešil bicí ústrojí, které je
velmi snadno vyjímatelné ze zbraně. Jeho pistole byla v porovnání s
ostatními konstrukcemi vyhodnocena jako nejlepší a v lednu 1931 byla
objednána ověřovací série a pistole byla zavedena do výzbroje Rudé armády
jako pistole 7,62 mm vzor 1930, ale známější je pod označením TT: Tula
(místo výroby) Tokarev. V průběhu náběhu sériové výroby byly na zbrani
prováděny úpravy buď za účelem zlepšení parametrů zbraně, anebo
technologického charakteru, aby bylo možné pistoli vyrábět velkosériově
s co nejmenšími náklady. Úprav bylo postupně realizováno více a proto
nakonec došlo k přeznačení upravené pistole na vzor 1930/33 nebo 1933 TT.
Hlavním vnějším rozlišovacím znakem mezi vzory 30 a 33 je tvar spouště a
u vzoru 30 odnímatelná zadní část rukojeti. Pistole je jinak tradiční
konstrukce s uzamčeným závěrem, kde k odemčení dojde po krátkém zpětném
pohybu hlavně a poklesu její zadní části, se zásobníkem v rukojeti a
jednočinnou spouští. Na horní části závěru má pistole otevřená mířidla,
zadní část závěru má zdrsněné boční plochy pro snadnější stažení závěru
do zadní polohy. Způsob zdrsnění bočních ploch je rozpoznávací znak,
protože pistole vyráběné po 2. světové válce mají zdrsnění jemnější a
hustší. Střenky rukojeti byly před válkou a po válce vyráběny z bakelitu,
v době války většinou ze dřeva. Ovládacími prvky zbraně kromě spouště a
kohoutu je levostranný vnější záchyt závěru a v kořeni lučíku tlačítko
záchytu zásobníku. Samostatnou pojistku pistole nemá, k zajištění zbraně
je třeba natáhnout kohout na pojistný ozub a tím dojde ke znehybnění spouště a závěru,
odjištění pak lze provést prostým natažením kohoutu do zadní polohy.
Zásobník je jednořadý na sedm nábojů. Hmotnost nenabité zbraně 840 g.
K pistolím bylo vyráběno několik druhů pouzder lišících se použitým
materiálem a provedením dle toho, komu bylo pouzdro určeno, protože se
vzájemně lišila pouzdra pro důstojníky, tankisty, námořnictvo, případně
jiné uživatele. Pistole si získala pověst relativně přesné, odolné a
spolehlivé zbraně. O tom, že se na svoji dobu jednalo o zdařilou zbraň
svědčí i to, že po 2. světové válce byla používána armádami mnoha států a
vyráběna licenčně v Polsku, Maďarsku, Jugoslávii a dalších státech.
Po roce 1948 se i v tehdejší ČSR vážně uvažovalo o zavedení této pistole do
výzbroje armády, ale nakonec byla zavedena domácí pistole vz. 52 na náboj 7,62 Tokarev,
která však za sovětskou pistolí výrazně zaostávala ve spolehlivosti a životnosti,
což bylo zapříčiněno tím, že československá pistole byla původně konstruována na
náboj 9 mm Parabellum (dnes Luger), který vzhledem k nižšímu výkonu namáhá
konstrukci zbraně méně, než sovětský náboj a to pak vedlo k výše zmíněným problémům.
Autor: A. Havránek