Puška Mosin vz. 1891 ráže 7,62 54R byla zavedena do výzbroje ruské carské
armády jako standardní zbraň pěchoty v roce 1891. Konstruktérem zbraně
byl Sergej Ivanovič Mosin, který se s touto zbraní zúčastnil soutěže,
kterou vypsala ruská armáda a nejlepší zbraň vzešlá z této soutěže měla
být zavedena do výzbroje. V této soutěži byla Mosinově pušce soupeřem
mimo jiné i puška belgického konstruktéra L. Naganta a konečná podoba
Mosinovy pušky údajně má i některé části inspirované puškou L. Naganta,
což mnohdy vede k tomu, že hlavně v západních zemích je puška označována
jako Mosin – Nagant. O míře inspirace se dodnes vedou spory, ale je jisté,
že se rozhodně nejedná o pouhou kopii Nagantovy pušky. Pušky byly do výzbroje
zavedeny ve třech variantách, a to jako pěchotní, dragounská a kozácká puška.
Jednotlivé varianty se mírně lišily. Puška byla postupně upravována a
modernizována a v roce 1907 byla zavedena karabina vz. 07, která se
lišila především menší délkou a nebylo možné na ni nasadit bodák.
Karabina byla používána především technickými druhy vojsk, kde by puška v
plné délce překážela. Po revoluci v Rusku v roce 1917 a vzniku Rudé armády
byla jako standardní zbraň zavedena dragounská varianta. V roce 1930 byla
zavedena modernizovaná puška s označením vz. 91/30. Modernizovaná verze
karabiny byla zavedena jako vzor 38. Během války s Finskem a následně
pak po vypuknutí Velké vlastenecké války po napadení Sovětského svazu
Německem se v bojích ukázalo, že se sice jedná o přesnou, odolnou a
spolehlivou zbraň, ale její délka 1 230 mm bez bodáku je mnohdy na obtíž.
U karabin, které byly o cca 200 mm kratší, tento problém nebyl, ale zase
se na ně nedal nasadit bodák, který se v té době v boji ještě používal,
byť ne tak často, jako během 1. světové války. Řešením byla karabina vz. 44,
což byla karabina vz. 38 opatřená sklopným bodákem. Spojovala v sobě
obratnost krátké karabiny s možností použít bodáku jako u pěchotní dlouhé pušky.
Celkově se dá říci, že se S. I. Mosinovi a jeho následníkům, kteří pušku modernizovali,
podařilo zkonstruovat zbraň, která bez problémů pouze s menšími změnami prošla dvěma
světovými válkami a byla např. používána ještě během vietnamské války. Konstrukce
závěru nebyla sice tak technicky propracovaná, jako u pušek systému Mauser a jiných,
ale za všech okolností se jednalo o spolehlivou, odolnou a přesnou zbraň, nenáročnou
na údržbu a účinnou i v rukách hůře vycvičeného vojáka a i ve velmi obtížných podmínkách.
Autor: A. Havránek