První zkušenosti s tanky získala československá armáda poté, co republika v
letech 1922 – 24 zakoupila ve Francii 7 tanků Renault FT. V roce 1933 pak
armáda zakoupila od firmy ČKD sedmdesát tančíků vz. 33. V roce 1932 nabídla
ČKD armádě lehký tank P II vyzbrojený 47 mm kanonem a dvěma kulomety vz. 26.
Po změně kanonu za výrobek firmy Škoda ráže 37 mm a výměně kulometů za TK vz. 35
byl tank přijat do výzbroje jako LT vz. 34. Po nástupu nacismu v Německu bylo zřejmé,
že mimo jiné bude třeba vybudovat tankové jednotky vyzbrojené moderními tanky,
mimo jiné i proto, že oba typy trpěly různými nedostatky a tak tyto typy sloužily
spíše k získávání zkušenostní s tankovou technikou a k výcviku osádek, i když
tančíky vz. 33 byly mimo jinou techniku užity při potlačování henleinovského povstání
v pohraničí a v době zářijové mobilizace v roce 1938 byly LT vz. 34 stroji druhé linie.
Koncem roku 1934 armáda formulovala svoji výzbrojní tankovou koncepci a vyzvala firmy ČKD,
Škoda a Tatra k výrobě prototypů tanků různých kategorií. Armáda lehké tanky dle účelu
užití dělila na jezdecké a pěchotní a vývoj pěchotního tanku Š-II-b se vlekl bez úspěchu
až do okupace naší země Německem. Rovněž prototypy středního tanku Škoda Š III a Tatra
T III nebyly úspěšné a nakonec byl zaveden jako ST vz. 39 tank firmy ČKD V-8-H,
sice kvalitní a pokroková konstrukce, ale která bohužel přišla příliš pozdě.
V důsledku těchto okolností byl ,,tažným koněm“ tankového vojska naší předválečné armády
lehký tank Škoda Š-II-a zavedený pod označením LT vz. 35. Firma Škoda na počátku 30. let
zkonstruovala několik typů tančíků, které ale nebyly zavedeny do výzbroje a také prototyp
lehkého tanku SU (Střední Útočný vůz) vyzbrojený 47 mm kanonem a dvěma kulomety.
Tank měl pancíř o síle 15 mm a vážil 7 tun. Tento lehký tank byl dále vyvíjen a
když armáda vyzvala k výrobě prototypů nového jezdeckého tanku (kategorie II-a)
Škodovka vyslala vozidlo vzniklé dalším vývojem typu SU. Firma ČKD do soutěže
vyslala vylepšený typ P II, který již byl v armádě zaveden jako vz. 34.
Ze soutěže nakonec vítězně vyšel tank firmy Škoda a byl jako LT vz. 35
zaveden do výzbroje armády. Neobešlo se to bez protestů firmy ČKD a ,,čistota“
této soutěže je dodnes tématem různých diskusí, ale vzhledem k tomu, že ČKD záhy
svůj typ přestala nabízet svědčí o tom, že škodovácký tank byl pokrokovější konstrukcí.
Vítězný typ si ze svého předchůdce SU zachoval hnací agregát a způsob ovládání,
jinak byl značně překonstruován a armáda v něm do výzbroje získala tank, který ve
své kategorii patřil ke světové špičce. Nicméně i po formálním zavedení tanku do
výzbroje čs. armády stále probíhal vývoj dle požadavků vojáků a za tím účelem byl
prototyp převeden do stavu školy ÚV v Milovicích a následně pak později do Učiliště
ÚV ve Vyškově. V srpnu 1938 pak byl prototyp společně s jedním armádním tankem ze
sériové výroby odeslán do SSSR, kde byly oba tanky zkoušeny na tankovém polygonu v Kubince u Moskvy.
SSSR projevil zájem o koupi jednoho tanku, ale protože ze strany Škodovky panovaly obavy,
že zakoupený kus poslouží pouze k nelicenčnímu zkopírování tanku, případně některých jeho částí,
bylo toto odmítnuto, byla ale navrhnuta možnost zakoupení licence, na což zase nechtěli přistoupit
sovětští činitelé. Oba tanky pak byly při návratu do republiky internovány v Rumunsku
a na čs. území se dostaly až 14.3.1939 a 15.3. se oba zapojily do bojů proti Maďarům obsazujícím Podkarpatskou Rus.
Armádní tank byl zničen maďarským protitankovým dělem a prototyp ustoupil do Rumunska odkud
jej až po šesti měsících získala zpět firma Škoda, protože původní majitel, čs. armáda
již neexistoval. Na tomto prototypu byla nadále zkoušena různá vylepšení a nakonec byl
v roce 1942 prodán nákupní komisi zbraní SS a Škodovka vlastně prototyp prodala 2x,
jednou čs. armádě a podruhé pak Němcům. O výrobu sériových tanků se nakonec rozdělily
firmy Škoda a ČKD a první sériové kusy armáda měla přebírat na podzim 1936 , nicméně
náběh výroby a provoz prvních sériových tanků provázely četné problémy, zčásti
způsobené nevyzrálostí složité konstrukce a zčásti stále přetrvávající rivalitou
mezi firmami. Proto byly armádou nařízené další zkoušky, během kterých se ukázaly
některé nedostatky konstrukce, ale i nedostatky zaviněné použitím nevhodného materiálu,
anebo nekvalitní výrobou. V důsledku těchto potíží a také kvůli neústupnosti obou
firem při stanovení konečné ceny tanku byly první kusy armádou přebírány až
prosinci 1936. Nakonec bylo armádou objednáno celkem 298 tanků, přičemž firma
Škoda svoji část objednávky splnila v dubnu 1938, ČKD pak už v průběhu roku 1937.
Po splnění objednávky se obě firmy věnovaly garančním opravám vyrobených tanků a
odstraňovaly nedostatky, které se během užívání tanku objevily.
Byla také provedena změna kulometné výzbroje, kdy místo TK vz. 35 byly
namontovány TK vz. 37. V důsledku toho se stalo, že část tanků v
kritickém období května 1938 byla u výrobce na opravě, anebo byla bez
kulometné výzbroje. V tomto pro náš stát složitém období byly tanky
intenzivně využívány a ukázalo se, že většina prvotních technických
problémů byla odstraněna a přestože některé tanky najezdily i tisíce
kilometrů, poruchovost nebyla nijak vysoká. Nejvíce poruch se kupodivu
nevyskytovalo u poměrně složitého pneumatického ovládání tanku, ale u
elektrické soustavy. Dále pak byly problémy s nedostatkem ND, malou
vycvičeností osádek, u některých tanků pak chyběly zaměřovací dalekohledy,
bloky neprůstřelného skla pro periskopy a radiostanice. V době zářijové
mobilizace byla provedena dodatečná objednávka 105 tanků, když bylo zřejmé,
že nově zavedené LT vz. 38 nebudou včas k dispozici, ale hned počátkem října
1938 byla stornována. Bylo by ale reálné doplnit stavy naší armády tanky z
rozpracované objednávky pro Rumunsko, jejichž výroba pod označením R - 2
ve Škodovce probíhala a tanky byly prakticky totožné s provedením pro čs.
armádu. Ihned po přijetí Mnichovského diktátu naší vládou armáda ztratila
zájem o další tanky a dokonce byla ochotna prodat část svých tanků.
O tanky projevilo zájem několik států a velmi vážný zájem projevila i
Velká Británie, kdysi tanková velmoc, která ale v té době tank podobných
kvalit neměla. O zájmu SSSR jsem se již zmínil, dále pak tank chtělo
získat Polsko a vážným zájemcem byla Jugoslávie. Tank pro Jugoslávii
měl mít naftový motor a kanon ráže 47 mm. Dokonce i Německo se prostřednictvím
nastrčených firem snažilo tank zakoupit, což se ale nepodařilo. Poslední
objednávka byla z roku 1940 ze strany Afghánistánu na tank vybavený
modernějším kanonem A - 8, která se ale nakonec nerealizovala a tanky z
této objednávky nakonec Němci povolili prodat Bulharsku pod označením T – 11.
Co se týče bojového nasazení tanků naší armádou, tyto byly společně s
ostatní technikou tvořenou obrněnými automobily a tančíky úspěšně nasazeny
proti jednotkám Freikorpsu v září 1938 a vzhledem k tomu, že povstalci
nedisponovali protitankovými zbraněmi, bylo jejich nasazení velice úspěšné a
byly výraznou podporou pro pěší jednotky čs. armády. Od října 1938 pak
byly nasazeny na Slovensku a Podkarpatské Rusi proti Maďarům až do
zániku samostatné republiky v březnu 1939. Zde se během zimy 1938/39
ukázaly problémy, kdy v mrazech bylo možné jen obtížně startovat motory,
chladící okruh neměl náplň nemrznoucí směsí a zamrzal kondenzát v
pneumatickém systému ovládání. Během těchto bojů Maďaři získali dva tanky,
které si později nechali ve Škodovce opravit a nadále je používali.
Mezitím po okupaci naší země získali Němci na území protektorátu 244
tanků LT vz. 35, Slovensku zůstalo 52 kusů. Stroje z protektorátu
tedy okamžitě zkonfiskoval Wehrmacht a během měsíce byly tanky odeslány
do Německa. Tam pak byly pod označením PzKpfw 35(t) zavedeny do výzbroje
11. Panzer Regiment v Paderbornu a 68. Panzer Abteilung v Sennelageru.
Několik tanků bylo také přiděleno zkušebnímu polygonu v Kummersdorfu a
část jich byla uskladněna. Na tancích byly provedeny jen malé změny
spočívající v náhradě čs. radiostanice německou stanicí Fu 5,
náhradě zapalování Scintilla zapalováním Bosch, osazením osvětlením
Notek a zadní odstupovou svítilnou. Dále pak byly namontovány držáky
kanystrů s palivem. Nejvýraznější změnou bylo doplnění čtvrtého člena
osádky – nabíječe, kvůli čemuž musela být snížena zásoba munice ve věži.
Některé tanky byly modifikovány na velitelské tanky Panzerbefehlswagen 35 (t)
a měly navíc radiostanici Fu 8, gyrokompas a proto měly odstraněn trupový kulomet.
Některé ještě dostaly za věž rozměrnou rámovou anténu. Němečtí tankisté s tanky
poměrně intenzivně cvičili a následně se zúčastnili tažení do Polska, kde se tanky
osvědčily a bez problémů absolvovaly stovky kilometrů po špatných polských cestách.
Odolávaly přitom i palbě protitankových pušek a tak byl neopravitelně poškozen pouze
jeden tank, několik ostatních i přes zásah protitankovým kanonem Škodovka opravila.
V průběhu francouzského tažení jednotky vyzbrojené PzKpfw 35 (t) pronikly oblastí
Arden, považovanou za neprůchodnou pro tanky a postupně se probojovaly až k
pobřeží Kanálu. Ve Francii bylo ztraceno pouze 11 tanků, ostatní byly po
skončení bojů opraveny. Před vpádem Němců do SSSR byly tanky doplněny o
další držáky kanystrů s ohledem na plánované přesuny na dlouhé vzdálenosti.
I na tomto bojišti si Škodovky vedly velice dobře, pokud byly jejich
protivníky lehké tanky T 26, tanky řady BT a střední T 28. Problémy
nastaly při setkání s novými středními tanky T 34 a těžkými KV, které
se objevovaly ve stále větších počtech. Proti těmto tankům lehký tank
s čelním pancířem silným 25 mm a s 37 mm kanonem neměl moc šancí a lehké
tanky zde přestávaly vyhovovat. Dalším velkým nepřítelem byly třeskuté
mrazy zimy 1941/42, které dokázaly vyřadit velké množství techniky,
včetně škodováckých tanků, které ani nikdy nebyly konstruovány pro
nasazení v tak extrémních podmínkách. Tanky tak na východní frontě
začaly být postupně stahovány od jednotek a část z nich byla po sejmutí
věže a montáži masivního tažného háku na 12 tun na záď modifikována na
tahač označený Mörserzugmittel 35 (t). Zbylé tanky pak byly postupně
převáděny k protipartyzánským a policejním jednotkám. Poslední dva tanky
tohoto typu byly v plzeňské Škodovce vyrobeny v roce 1943 s použitím částí
zrušených tanků. Kromě německého Wehrmachtu byly dalšími uživateli armády
Slovenska, Rumunska a Bulharska. Slovenská armáda se se svými LT vz. 35
zúčastnila vcelku úspěšně první fáze tažení do SSSR, po návratu pak byly
LT vz. 35 převáděny k výcviku a byly pak bojově užity ještě během SNP.
Bulharská armáda se do bojů proti SSSR nezapojila a své tanky T 11 použila v
letech 1944 – 45 v bojích proti Němcům, především v jugoslávských horách,
kde byly lehké a pohyblivé Škodovky velice úspěšné. Ve výzbroji bulharské
armády vydržely až do začátku 50. let. Rumuni své tanky R – 2 používali
po celou válku, byť mnohdy s velkými ztrátami a svoji válečnou pouť
rumunští tankisté ukončili na jaře 1945 v okolí Znojma. V pestré směsi
jimi užívaných typů bylo i 5 tanků R – 2, Používání tanků rumunskou armádou
po celou válku a bulharskou armádou až do poválečného období je jistě obdivuhodný
výkon na tank vzniklý v polovině 30. let. O jeho kvalitách svědčí i to, že to
byl jediný kořistní tank, který Wehrmacht zařadil do prvoliniových jednotek.
Kamufláž : Tanky čs. armády používaly standardní tříbarevnou kamufláž pro
obrněná vozidla složenou ze skvrn tmavě zelené, okrově žluté a zemitě hnědé barvy.
Tanky převzaté Wehrmachtem byly opatřeny standardním nátěrem tmavošedou barvou.
Slovenské LT vz. 35 nesly původní čs. kamufláž. Rumunské R – 2 byly
natřeny olivově zelenou barvou, bulharské tanky měly nátěr německou tmavě šedou barvou.
Autor: A. Havránek