Jedno staré moudro říká, že bez spojení není velení a je tomu opravdu tak.
Funkce spojařů, dříve spíše poslů, je zde od počátku historie válčení.
Vynalezení telegrafu a následně telefonu v 19. století přineslo do
vojenské strategie zcela nový rozměr, kdy mohly být zprávy doručovány takřka „bleskově“.
Základem spojařských vojsk wehrmachtu se staly tzv. „Telegraphentruppe“,
tedy telegrafní jednotky, které vznikly v roce 1899 jakožto samostatná armádní složka.
V průběhu první světové války bylo těmito jednotkami využíváno zejména telegrafů,
polních telefonů, holubů a prvních poměřeně primitivních radiostanic.
V meziválečném období byly spojovací jednotky v rámci Reichswehru stále zdokonalovány.
Jejich špičkovou technickou vybavenost zaručovaly precizní německé firmy jako
např. Siemens, Lorenz, Telefunkten a tak dále. Navzdory tomu, že radiostanice
disponovaly velkou flexibilitou která byla např. v rámci Blitzkriegu velmi ceněná,
byla stále upřednostňována linková (telefonní) komunikace. Během druhé světové
války byla vybudována neuvěřitelně hustá komunikační síť, která spojovala
několik kontinentů. Tato síť zahrnovala jednak již existující telefonní linky,
linky nově natažené a provizorní polní vedení ať už na krátké, nebo dlouhé vzdálenosti.
Existovala celá řada přístrojů a doplňků, které umožňovaly nepřeberné
množství funkcí a variant. Nejzákladnějším přístrojem v této síti byl polní telefon,
který umožňoval spojení z prvních linií až k vrchnímu velení. V roce 1933
byl do výzbroje zaveden nový typ polního telefonu Feldfernsprecher 33 (FF33)
společně s novou telefonní ústřednou a dalším příslušenstvím. Tento telefon
vynikal svoji robustností a jednoduchostí. Obal byl tvořen z bakelitu do
kterého byl vložen kovový rám celého telefonu jež bylo možné snadno vyjmout a
telefon vyčistit nebo opravit. Sluchátko bylo připojeno z horní části
přes 5 pólový konektor a bylo možné jej snadno odpojit a nahradit.
Na horním panelu se dále nacházely 2 svorkovnice pro připojení linkového kabelu,
2 pólová svorkovnice pro příposlechové sluchátko a testovací tlačítko pro
ověření funkčnosti zvonku. Po připojení bylo možné víko telefonu zavřít
tak aby byl mechanismus chráněn před prachem a deštěm. V průběhu války bylo
vyrobeno vice než 1,6 milionu těchto polních telefonů 24 různými výrobci z
celé Evropy. Existovala celá řada dalších typů telefonů využívaných
wehrmachtem jako například „Tischfernsprecher 38“, který byl vyvinut
jako stolní varianta FF33, dále „Amtsanschiesser 33“ určen pro komunikaci
ve veřejné síti a tak dále. Nezbytnou součástí celé sítě byla i telefonní ústředna.
Tou nejzákladnější polní variantou byla „Kleiner Klappenschrank zu 10 Leitungen“
tedy malá klapková ústředna pro 10 linek. Linkové připojení bylo provedeno
pomocí 2 základních svorek a to “La” (“Leitung a” - vedení a) a
“Lb/E” (“Leitung b / Erde” - vedení b /zem). Samotné spojení mezi
telefony bylo proveden buď 2 samostatně taženými vodiči, nebo jen jedním a
zemnícími kolíky. Druhá varianta byla podstatně náchylnější k odposlechům,
a z toho důvodu byly v rozsahu 3km od první linie využíváno 2 kvodičováho spojení.
Existovaly 3 základní typy kabelů pro různé délky vedení. Pro vzdálenosti
okolo 10km bylo možné použít “Leichtes Feldkabel”, tedy lehký polní kabel,
který byl na malých cívkách po 500 metrech. Dále “Schweres Feldkabel” (těžký polní kabel),
jež byl na vetších převážně kovových cívkách po 1000 metrech a mohl být požit na vzdálenosti 10-60km.
V poslední ředě “Schweres Feldfernkabel”, který bylo možné použít na vzdálenosti až 120km.
Jednalo se o kompaktní 4 žilový kabel zakončený velkými převážně hliníkovými
konktory a byl navinut na cívkách po 250metrech. Základní telefonistická
jednotka (“Leichten Fernsprechtrupps”) se skládala ze 4 mužů a velitele.
Autor: L. Soukup ml.