07:35:07
Hlavní strana
mail

Nick:
Heslo:

Untitled Document
Stručná historie samonabíjecí pušky SVT 40

 

 

První pokusy se samonabíjecími puškami byly učiněny ještě v době carského Ruska během 1. světové války. Nicméně standardní zbraní pěchoty po skončení této války a i občanské války a vzniku Sovětského svazu byla i nadále Mosinova opakovačka. Stále však během 20. a 30. let 20. století probíhaly v tehdejším Sovětském svazu práce na zkonstruování spolehlivé a v praxi upotřebitelné samonabíjecí pušky. Výsledkem tohoto snažení bylo, že byla zahájena výroba a do výzbroje Rudé armády byla zavedena automatická puška (možnost střelby v samonabíjecím, nebo automatickém režimu) AVS 36 konstruktéra S. G. Simonova v ráži 7,62 x 54R, což je standardní náboj pro pěchotní zbraně používané v Rudé armádě. Během používání vojáky se však projevila nevyzrálost této konstrukce a protože F. V. Tokarev mezitím dopracoval svoji samonabíjecí pušku SVT 38 rovněž v ráži 7,62 x 54R, byla Simonovova puška v roce 1938 vyřazena z výzbroje a nahrazena konstrukcí F. V. Tokareva. Nicméně ani tato puška se nevyhnula počátečním těžkostem, které se naplno projevily během tzv. Zimní války v zimě 1939 - 40 proti Finsku. F. V. Tokarev začal urychleně řešit problémy své konstrukce a výsledkem byla přepracovaná puška, u které byly odstraněny hlavní nedostatky SVT 38. Protože rekonstruovaná puška se dost lišila od SVT 38, bylo použito nové označení SVT 40 a tato rekonstruovaná puška byla v roce 1940 zavedena do výzbroje Rudé armády. Zavedení do výzbroje bylo spojeno s ambiciozním plánem, podle kterého měla tato puška postupně zcela nahradit opakovačky, ale k tomu nikdy nedošlo, hlavně v důsledku vypuknutí války. I tak byla ale sovětská Rudá armáda jedna ze dvou armád na světě, která měla alespoň část jednotek vyzbrojených moderní samonabíjecí puškou. Další takto vyzbrojenou armádou byla pouze americká armáda, která v druhé polovině 30. let zavedla Garandovu samonabíjecí pušku. U ostatních armád, včetně německé, byly zavedeny pouze opakovačky a např. německá armáda zavedla samonabíjecí pušky až v průběhu války. V bojích se puška SVT 40 vcelku osvědčila jako účinná a spolehlivá zbraň, ale jako každá samonabíjecí zbraň, byla o něco náročnější na údržbu v porovnání s opakovačkou, což pro hůře vycvičené a technicky ne moc zdatné vojáky byl problém. Proto k ní někteří sovětští vojáci neměli důvěru. Nicméně v rukách alespoň průměrně technicky zdatného a vycvičeného vojáka se jednalo o spolehlivou a velmi účinnou zbraň. Svědčí o tom i úspěšné používání těchto pušek vojáky československé vojenské jednotky v Sovětském svazu. Během výroby pušky byla vyráběna i varianta pro odstřelovače, zkrácená karabina a automatická verze umožňující střelbu dávkou. Karabina, ani automatická verze označená AVT 40 se moc nerozšířily pro různé nedostatky. U verze pro odstřelovače, osazené optikou PU, došlo k určitému rozšíření, ale vzhledem k tomu, že puška nedosahovala přesnosti opakovačky, zcela opakovačku Mosin nenahradila a po čase byla puška SVT 40 vyráběna pouze v běžné verzi bez optického zaměřovače a to do roku 1945. Pro odstřelovače byla nadále vyráběna puška Mosin a rovněž pro potřeby pěchoty se i nadále vyráběla tato opakovačka, takže k úplné náhradě opakovaček samonabíjecími puškami, jak se původně plánovalo, nedošlo. Přesto se ale jednalo o vcelku povedenou konstrukci, neboť jak tvrdí jeden postřeh: „Nejlepším dokladem o kvalitách zbraně je, když ji do výzbroje zavede nepřítel“, což se v tomto případě stalo a puška obdržela označení SLG 259(r) a byla německými vojáky velmi ceněnou kořistí. Navíc němečtí konstruktéři firmy Walther při vývoji pušky G 43 se nechali puškou SVT 40 hodně inspirovat, zvláště u zařízení pro odběr plynů z hlavně a i jen části špatné zbraně by jistě nikdo nekopíroval.

 

Mosin1891

 

 

Autor: A. Havránek