12:47:38
Hlavní strana
mail

Nick:
Heslo:

Untitled Document
Lehký tank vz. 35

 

 

První zkušenosti s tanky získala československá armáda poté, co republika v letech 1922 – 24 zakoupila ve Francii 7 tanků Renault FT. V roce 1933 pak armáda zakoupila od firmy ČKD sedmdesát tančíků vz. 33. V roce 1932 nabídla ČKD armádě lehký tank P II vyzbrojený 47 mm kanonem a dvěma kulomety vz. 26. Po změně kanonu za výrobek firmy Škoda ráže 37 mm a výměně kulometů za TK vz. 35 byl tank přijat do výzbroje jako LT vz. 34. . Po nástupu nacismu v Německu bylo zřejmé, že mimo jiné bude třeba vybudovat tankové jednotky vyzbrojené moderními tanky, mimo jiné i proto, že oba typy trpěly různými nedostatky a tak tyto typy sloužily spíše k získávání zkušenostní s tankovou technikou a k výcviku osádek, i když tančíky vz. 33 byly mimo jinou techniku užity při potlačování henleinovského povstání v pohraničí a v době zářijové mobilizace v roce 1938 byly LT vz. 34 stroji druhé linie. Koncem roku 1934 armáda formulovala svoji výzbrojní tankovou koncepci a vyzvala firmy ČKD, Škoda a Tatra k výrobě prototypů tanků různých kategorií. Armáda lehké tanky dle účelu užití dělila na jezdecké a pěchotní a vývoj pěchotního tanku Š-II-b se vlekl bez úspěchu až do okupace naší země Německem. Rovněž prototypy středního tanku Škoda Š III a Tatra T III nebyly úspěšné a nakonec byl zaveden jako ST vz. 39 tank firmy ČKD V-8-H, sice kvalitní a pokroková konstrukce, ale která bohužel přišla příliš pozdě. V důsledku těchto okolností byl ,,tažným koněm“ tankového vojska naší předválečné armády lehký tank Škoda Š-II-a zavedený pod označením LT vz. 35. Firma Škoda na počátku 30. let zkonstruovala několik typů tančíků, které ale nebyly zavedeny do výzbroje a také prototyp lehkého tanku SU (Střední Útočný vůz) vyzbrojený 47 mm kanonem a dvěma kulomety. Tank měl pancíř o síle 15 mm a vážil 7 tun. Tento lehký tank byl dále vyvíjen a když armáda vyzvala k výrobě prototypů nového jezdeckého tanku (kategorie II-a) Škodovka vyslala vozidlo vzniklé dalším vývojem typu SU. Firma ČKD do soutěže vyslala vylepšený typ P II, který již byl v armádě zaveden jako vz. 34. Ze soutěže nakonec vítězně vyšel tank firmy Škoda a byl jako LT vz. 35 zaveden do výzbroje armády. Neobešlo se to bez protestů firmy ČKD a ,,čistota“ této soutěže je dodnes tématem různých diskusí, ale vzhledem k tomu, že ČKD záhy svůj typ přestala nabízet svědčí o tom, že škodovácký tank byl pokrokovější konstrukcí. Vítězný typ si ze svého předchůdce SU zachoval hnací agregát a způsob ovládání, jinak byl značně překonstruován a armáda v něm do výzbroje získala tank, který ve své kategorii patřil ke světové špičce. Nicméně i po formálním zavedení tanku do výzbroje čs. armády stále probíhal vývoj dle požadavků vojáků a za tím účelem byl prototyp převeden do stavu školy ÚV v Milovicích a následně pak později do Učiliště ÚV ve Vyškově. V srpnu 1938 pak byl prototyp společně s jedním armádním tankem ze sériové výroby odeslán do SSSR, kde byly oba tanky zkoušeny na tankovém polygonu v Kubince u Moskvy. SSSR projevil zájem o koupi jednoho tanku, ale protože ze strany Škodovky panovaly obavy, že zakoupený kus poslouží pouze k nelicenčnímu zkopírování tanku, případně některých jeho částí, bylo toto odmítnuto, byla ale navrhnuta možnost zakoupení licence, na což zase nechtěli přistoupit sovětští činitelé. Oba tanky pak byly při návratu do republiky internovány v Rumunsku a na čs. území se dostaly až 14.3.1939 a 15.3. se oba zapojily do bojů proti Maďarům obsazujícím Podkarpatskou Rus. Armádní tank byl zničen maďarským protitankovým dělem a prototyp ustoupil do Rumunska odkud jej až po šesti měsících získala zpět firma Škoda, protože původní majitel, čs. armáda již neexistoval. Na tomto prototypu byla nadále zkoušena různá vylepšení a nakonec byl v roce 1942 prodán nákupní komisi zbraní SS a Škodovka vlastně prototyp prodala 2x, jednou čs. armádě a podruhé pak Němcům. O výrobu sériových tanků se nakonec rozdělily firmy Škoda a ČKD a první sériové kusy armáda měla přebírat na podzim 1936 , nicméně náběh výroby a provoz prvních sériových tanků provázely četné problémy, zčásti způsobené nevyzrálostí složité konstrukce a zčásti stále přetrvávající rivalitou mezi firmami. Proto byly armádou nařízené další zkoušky, během kterých se ukázaly některé nedostatky konstrukce, ale i nedostatky zaviněné použitím nevhodného materiálu, anebo nekvalitní výrobou. V důsledku těchto potíží a také kvůli neústupnosti obou firem při stanovení konečné ceny tanku byly první kusy armádou přebírány až prosinci 1936. Nakonec bylo armádou objednáno celkem 298 tanků, přičemž firma Škoda svoji část objednávky splnila v dubnu 1938, ČKD pak už v průběhu roku 1937. Po splnění objednávky se obě firmy věnovaly garančním opravám vyrobených tanků a odstraňovaly nedostatky, které se během užívání tanku objevily. Byla také provedena změna kulometné výzbroje, kdy místo TK vz. 35 byly namontovány TK vz. 37. V důsledku toho se stalo, že část tanků v kritickém období května 1938 byla u výrobce na opravě, anebo byla bez kulometné výzbroje. V tomto pro náš stát složitém období byly tanky intenzivně využívány a ukázalo se, že většina prvotních technických problémů byla odstraněna a přestože některé tanky najezdily i tisíce kilometrů, poruchovost nebyla nijak vysoká. Nejvíce poruch se kupodivu nevyskytovalo u poměrně složitého pneumatického ovládání tanku, ale u elektrické soustavy. Dále pak byly problémy s nedostatkem ND, malou vycvičeností osádek, u některých tanků pak chyběly zaměřovací dalekohledy, bloky neprůstřelného skla pro periskopy a radiostanice. V době zářijové mobilizace byla provedena dodatečná objednávka 105 tanků, když bylo zřejmé, že nově zavedené LT vz. 38 nebudou včas k dispozici, ale hned počátkem října 1938 byla stornována. Bylo by ale reálné doplnit stavy naší armády tanky z rozpracované objednávky pro Rumunsko, jejichž výroba pod označením R - 2 ve Škodovce probíhala a tanky byly prakticky totožné s provedením pro čs. armádu. Ihned po přijetí Mnichovského diktátu naší vládou armáda ztratila zájem o další tanky a dokonce byla ochotna prodat část svých tanků. O tanky projevilo zájem několik států a velmi vážný zájem projevila i Velká Británie, kdysi tanková velmoc, která ale v té době tank podobných kvalit neměla. O zájmu SSSR jsem se již zmínil, dále pak tank chtělo získat Polsko a vážným zájemcem byla Jugoslávie. Tank pro Jugoslávii měl mít naftový motor a kanon ráže 47 mm. Dokonce i Německo se prostřednictvím nastrčených firem snažilo tank zakoupit, což se ale nepodařilo. Poslední objednávka byla z roku 1940 ze strany Afghánistánu na tank vybavený modernějším kanonem A - 8, která se ale nakonec nerealizovala a tanky z této objednávky nakonec Němci povolili prodat Bulharsku pod označením T – 11. Co se týče bojového nasazení tanků naší armádou, tyto byly společně s ostatní technikou tvořenou obrněnými automobily a tančíky úspěšně nasazeny proti jednotkám Freikorpsu v září 1938 a vzhledem k tomu, že povstalci nedisponovali protitankovými zbraněmi, bylo jejich nasazení velice úspěšné a byly výraznou podporou pro pěší jednotky čs. armády. Od října 1938 pak byly nasazeny na Slovensku a Podkarpatské Rusi proti Maďarům až do zániku samostatné republiky v březnu 1939. Zde se během zimy 1938/39 ukázaly problémy, kdy v mrazech bylo možné jen obtížně startovat motory, chladící okruh neměl náplň nemrznoucí směsí a zamrzal kondenzát v pneumatickém systému ovládání. Během těchto bojů Maďaři získali dva tanky, které si později nechali ve Škodovce opravit a nadále je používali. Mezitím po okupaci naší země získali Němci na území protektorátu 244 tanků LT vz. 35, Slovensku zůstalo 52 kusů. Stroje z protektorátu tedy okamžitě zkonfiskoval Wehrmacht a během měsíce byly tanky odeslány do Německa. Tam pak byly pod označením PzKpfw 35(t) zavedeny do výzbroje 11. Panzer Regiment v Paderbornu a 68. Panzer Abteilung v Sennelageru. Několik tanků bylo také přiděleno zkušebnímu polygonu v Kummersdorfu a část jich byla uskladněna. Na tancích byly provedeny jen malé změny spočívající v náhradě čs. radiostanice německou stanicí Fu 5, náhradě zapalování Scintilla zapalováním Bosch, osazením osvětlením Notek a zadní odstupovou svítilnou. Dále pak byly namontovány držáky kanystrů s palivem. Nejvýraznější změnou bylo doplnění čtvrtého člena osádky – nabíječe, kvůli čemuž musela být snížena zásoba munice ve věži. Některé tanky byly modifikovány na velitelské tanky Panzerbefehlswagen 35 (t) a měly navíc radiostanici Fu 8, gyrokompas a proto měly odstraněn trupový kulomet. Některé ještě dostaly za věž rozměrnou rámovou anténu. Němečtí tankisté s tanky poměrně intenzivně cvičili a následně se zúčastnili tažení do Polska, kde se tanky osvědčily a bez problémů absolvovaly stovky kilometrů po špatných polských cestách. Odolávaly přitom i palbě protitankových pušek a tak byl neopravitelně poškozen pouze jeden tank, několik ostatních i přes zásah protitankovým kanonem Škodovka opravila. V průběhu francouzského tažení jednotky vyzbrojené PzKpfw 35 (t) pronikly oblastí Arden, považovanou za neprůchodnou pro tanky a postupně se probojovaly až k pobřeží Kanálu. Ve Francii bylo ztraceno pouze 11 tanků, ostatní byly po skončení bojů opraveny. Před vpádem Němců do SSSR byly tanky doplněny o další držáky kanystrů s ohledem na plánované přesuny na dlouhé vzdálenosti. I na tomto bojišti si Škodovky vedly velice dobře, pokud byly jejich protivníky lehké tanky T 26, tanky řady BT a střední T 28. Problémy nastaly při setkání s novými středními tanky T 34 a těžkými KV, které se objevovaly ve stále větších počtech. Proti těmto tankům lehký tank s čelním pancířem silným 25 mm a s 37 mm kanonem neměl moc šancí a lehké tanky zde přestávaly vyhovovat. Dalším velkým nepřítelem byly třeskuté mrazy zimy 1941/42, které dokázaly vyřadit velké množství techniky, včetně škodováckých tanků, které ani nikdy nebyly konstruovány pro nasazení v tak extrémních podmínkách. Tanky tak na východní frontě začaly být postupně stahovány od jednotek a část z nich byla po sejmutí věže a montáži masivního tažného háku na 12 tun na záď modifikována na tahač označený Mörserzugmittel 35 (t). Zbylé tanky pak byly postupně převáděny k protipartyzánským a policejním jednotkám. Poslední dva tanky tohoto typu byly v plzeňské Škodovce vyrobeny v roce 1943 s použitím částí zrušených tanků. Kromě německého Wehrmachtu byly dalšími uživateli armády Slovenska, Rumunska a Bulharska. Slovenská armáda se se svými LT vz. 35 zúčastnila vcelku úspěšně první fáze tažení do SSSR, po návratu pak byly LT vz. 35 převáděny k výcviku a byly pak bojově užity ještě během SNP. Bulharská armáda se do bojů proti SSSR nezapojila a své tanky T 11 použila v letech 1944 – 45 v bojích proti Němcům, především v jugoslávských horách, kde byly lehké a pohyblivé Škodovky velice úspěšné. Ve výzbroji bulharské armády vydržely až do začátku 50. let. Rumuni své tanky R – 2 používali po celou válku, byť mnohdy s velkými ztrátami a svoji válečnou pouť rumunští tankisté ukončili na jaře 1945 v okolí Znojma. V pestré směsi jimi užívaných typů bylo i 5 tanků R – 2, Používání tanků rumunskou armádou po celou válku a bulharskou armádou až do poválečného období je jistě obdivuhodný výkon na tank vzniklý v polovině 30. let. O jeho kvalitách svědčí i to, že to byl jediný kořistní tank, který Wehrmacht zařadil do prvoliniových jednotek. Kamufláž : Tanky čs. armády používaly standardní tříbarevnou kamufláž pro obrněná vozidla složenou ze skvrn tmavě zelené, okrově žluté a zemitě hnědé barvy. Tanky převzaté Wehrmachtem byly opatřeny standardním nátěrem tmavošedou barvou. Slovenské LT vz. 35 nesly původní čs. kamufláž. Rumunské R – 2 byly natřeny olivově zelenou barvou, bulharské tanky měly nátěr německou tmavě šedou barvou.

 

LT35_1

Převzato z https://www.excalibur.cz/wp-content/uploads/2017/01/LT_vz.35_v%C3%BDkres-02-762x1024.jpg

 

LT35_2

Převzato z https://storage.googleapis.com/excalibur-cz/2016/12/1-7-e1482759738910.jpg

 

 

Autor: A. Havránek.